A je to tady. Tohle už na sobě poznám, ta podivná bolest ve svalech, přecitlivělost na dotek, bolest hlavy, ucpaný nos. Chřipka jak vyšitá. Jenže já musím do práce. Vždyť mi jinak dohromady nic není, no ne? Padám snad do mdlob? Ležím v horečkách? Ne, tak šup z postele, vyhání mě budík. (Pokračování textu…)
„A podívej se na mě! „překřikují se jedna přes druhou mé spolužačky. Je mi šestnáct a prožívám to úplně nejtěžší období svého života. Aspoň si to myslím? Ještě totiž nevím, že přijdou mnohem horší. Marika i Daniela si vyhrnují trička a marně hledají nějaké faldy na břiše a na zadku. Já je hledat nemusím, já je tam totiž skutečně mám. Narozdíl od nich. Je to trochu paradox. Zatímco ony nemají ani gram tuku navíc, mluví o sobě jako o největších obézkách. A já, dívka kyprých tvarů zarytě mlčím. Jak se mám srovnávat s nimi? Jestli ony jsou tlusté, pak já jsem ztělesněná obezita. (Pokračování textu…)
Včera mě Pepa pozval do restaurace. Jak romantické. Tohle udělal Pepa snad poprvé za ty čtyři měsíce, co spolu chodíme. Pepa, můj bůh, moje velká láska? (Pokračování textu…)
HUBNU DÍKY KRABIČKÁM!
