?Áááá, ty si zase budeš vařit zvlášť? U nás už ti nechutná, jo?? zdvihne moje jinak dobrotivá mamka výhrůžně obočí. ?No, chutná, mami, ale když ty všechno necháváš plavat ve spoustě oleje, nebo strašně moc všechno sladíš, a pak dneska ty knedlíky?? snažím se z té nepříjemné situace nějak diplomaticky vybruslit. ?Co máš proti knedlíkům a svíčkové? Vždycky ti to tak jelo, a ještě sis několikrát přidávala,? opáčí mamča. Jenže ona moc dobře ví, že se už nějakou dobu snažím žít trochu zdravěji. Jíst méně a taky si trochu vybírat, co pozřu. Už to dokonce na mně začíná být i trochu vidět a cítím se líp. Ale to zřejmě mamku zvyklou na tradiční českou tučnou kuchyni nepřesvědčí. ?Vezmu si něco jiného,? řeknu smířlivě. Jenže do mamči jako by uhodil hrom. ?Tak to né, milá zlatá, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Tady seš na návštěvě u nás, tak budeš jíst, co ti dáme,? zastoupí mi svým baculatým tělem cestu k ledničce.
No tak tady už přestává všechny legrace. Zbláznila se? Ona to snad myslí vážně. Takže já půjdu z extrému do extrému. Skoro celý život byly víkendy doma ve znamení totálního plenění ledničky, a teď se to přetočilo k naprosté nedobrovolné hladovce? Bohužel tady na vesnici si ani nemám kam skočit do obchodu nebo na jídlo. Zatraceně…
?No tak, mami, já si teda s váma dám tu svíčkovou,? ucedím, mamka spokojeně mlaskne a jde nakládat ty obrporce na talíře. Protentokrát vyhrála. Ale počkej, mamino, moje pomsta bude sladká, zraje mi v hlavě ďábelský plán? Porazím tě tvými vlastními zbraněmi!