?Kdo snědl ty dva španělské ptáčky?? diví se matka, když se vrátí z práce. Její ustaraný pohled míjí moji rachitickou sestru a zastaví se u mě. ?To ty?? Jaká nespravedlnost! Jen proto, že na mojí sestře by mé oblečení plandalo? Jenže svědomí mě hryže a dva ptáčci ze Španěl tlačí v žaludku jako by byli ještě živí. Neumím lhát, ale přiznat se taky ne. Je mi deset. Jsem ve vývinu. Rostu. Copak mi má stačit svačinka do školy, jablíčko a oběd ze školní jídelny? Vím to, poprvé v životě ohledně jídla zalžu? ?Mami, když ten sousedovic pejsek vypadal tak hladově??
    Uvěří mi. ?No tak mu příště, Vali, dáme něco jiného, nějaké zbytky. Tohle bylo jídlo pro nás, víš?? Přikývnu a já i můj roztažený žaludek máme vyhráno. Dostaneme totiž ještě večeři.
    A ten den se ze mě v očích matky stane velká milovnice zvířat. Taková, co se tajně cpe studenými španělskými ptáčky.

    Další příběhy naší Valerie >>